Bývalý brokový střelec Rudé hvězdy a Komety Brno nebo v současnosti trenér Regionálního střeleckého centra mládeže se přesto může pyšnit, že patří do vybrané skupiny dvaačtyřiceti sportovců, kteří dokázali získat zlatou medaili na letních olympijských hrách. Drží se ve společnosti Romana Šebrleho, Jana Železného nebo třeba Emila a Dany Zátopkových. „Bylo to pro mě splnění nejtajnějšího snu. Co víc si sportovec může přát než zvítězit na olympiádě?“ září štěstím brněnský rodák .

Píše se rok 1992. Na české politické scéně se schyluje k rozdělení Československé republiky, v Americe vyhrál prezidentské volby Bill Clinton a nejlepší světoví sportovci soupeří na letních olympijských hrách v Barceloně. A právě na nich dosáhne Hrdlička životního úspěchu. Do Španělska přitom dorazil jako neznámý reprezentant. „Skoro jsem tam ani neodjel,“ ohlíží se. „O druhém místu se rozhodovalo na mistrovství Evropy v Turecku, kde se mi ale vůbec nedařilo,“ popisuje.

Už to vypadalo, že namísto Hrdličky se na olympiádě představí některý z jeho kolegů. V poslední chvíli se za Brňana postavil reprezentační trenér Josef Machan. A rozhodl dobře. Jinak by tehdejší Československo místo čtyř přivezlo možná jen tři zlaté medaile. „Dal mi důvěru a já mu ji splatil,“ poznamenává absolvent brněnské Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity.

Vedle reprezentačního kolegy v trapu Pavla Kubce byl jen do počtu. Vždyť do té doby si připsal pouze druhé místo na juniorském mistrovství světa družstev nebo šesté na evropském šampionátu. „Patřil jsem mezi střelci k průměru, nebyl jsem žádná špička. Média se proto starala především o jiné sportovce, a to mi vyhovovalo. Dělal jsem si v klidu svou práci v ústraní,“ vysvětluje.

Nenápadný Čech se ale prokousal až do finále. Do něj nastupoval z vedoucí pozice Kubec, třikrát ale chyboval a spadl až na páté místo. Hrdlička minul jen jednou, a tak do bojů o medaile vstoupilten druhý vzadu.

V rozstřelu o zlatou medaili se postavil proti Japonci Watanabemu, který hned první ranou netrefil. „Ani jsem to nevnímal. Stáli jsme tehdy vedle sebe a já se jen soustředil na to, abych zasáhl svého holuba,“ popisuje.

A nemýlil se. „Když kolem mě všichni křičeli, že mám zlato, v tu chvíli mi to ani nedošlo. Vlastně půl roku trvalo, než jsem si uvědomil, co se mi podařilo dokázat,“ otevřeně přiznává brokový střelec. Zlatého medailistu v infarktovém rozstřelu nevykolejilo ani teplé počasí. „Pamatuji si, že tehdy bylo horko. Ale ještě víc nás trápila obrovská vlhkost. Neschnulo nám prádlo, takže jsme museli na sobě nosit vlhké oblečení,“ vzpomíná na nelehké podmínky. „Někomu to nevadí, někomu ano. Já jsem s tím problém neměl,“ povídá.

Bujaré oslavy nebo křepčení na stupni vítězů? To nebyl Hrdličkův styl. „Každý má jinou povahu. Neprožíval jsem to tak, že bych nadšeně křičel nebo se radoval. Přišel jsem na bednu, převzal medaili, poslechl hymnu a šel. Radost jsem samozřejmě měl a všechno jsem si užíval, ale spíš ve skromnosti. Místo salv radosti mi spíš u toho ukápla slza dojetím,“ říká skromně.

V pětadvaceti letech se z kluka, který se v klidu v ústraní mohl připravovat, stala mediální hvězda. „Byl jsem najednou známá osoba. Stále jsem musel mlet dokola stejné věty. Když to tak trvalo asi rok, už mě to nebavilo,“ vykládá.

A právě zvýšený zájem a očekávání nakonec možná podlomily Hrdličkovu kariéru. Od neznámého, který může překvapit, se stal najednou jedním z favoritů každého závodu. „Chyběl mi klid. Jako olympijský vítěz jsem neměl jistotu možnosti obhajovat zlato. Přitom mě čekaly ještě boje o účast na mistrovství Evropy a světa,“ vypočítává. „Chtěl jsem získat nominační místa tak moc, až mi to svazovalo ruce. Místo toho, abych se soustředil na svoje výkony, jsem se bil o volná místa s ostatními reprezentačními kolegy,“ nerad vzpomíná na dobu, kdy měl být na vrcholu kariéry.

Místo toho jeho hvězda pomalu padala. „Ne že by nebyly úspěchy, ale chyběly mi na vrcholných akcích,“ dodává. Po deseti letech, tedy v roce 2002, definitivně vystřelil poslední brok své aktivní kariéry. „Občas se i stávalo, že jsem prohrával s některými méně zkušenými střelci, kteří se pak smáli, že porazili olympijského vítěze,“ smutně říká Hrdlička.

U sportu, kterému propadl v patnácti letech, ale zůstal. Jako kouč. „V té době se uvolnilo trenérské místo. Nyní se věnuji malým dětem už okolo třinácti let. A hodně mě to baví. Chci se pokusit vychovat talent, který by jednou jako já vyhrál olympiádu,“ zasní se kouč Regionálního střeleckého centra mládeže v Brně.

Vrchol kariéry si připomíná při vyučování na fakultě sportovních studií, kde přednáší o psychologii sportu. „Občas pouštím kazetu o mém úspěchu. Někdy mi u toho i ukápne slza. Dřív to bylo častěji, teď už moc ne,“ zamyslí se Hrdlička, který přičichl ke střelbě v patnácti letech. „Dědeček i tatínek byli myslivci, takže zbraně jsme měli v rodině,“ vypráví, proč začal se sportem, který mu vynesl podle něj největší poctu, které sportovec může kdy dosáhnout. Zlatou medaili na olympijských hrách.

Petr Hrdlička dnes řídí provoz brokové střelnice v Soběšicích a organizuje veškeré soutěže brokových disciplín. Je také členem rady KS JmK. Brněnské kluby SSK Active a SSK Soběšice jsou nejsilnější kluby ve výchově státní representace v celé ČR.